Co je vlastně červena?

Tara

Probouziš se v posteli. Zakryta hřejivyma přikryvkama z drahych materialu. Přetočiš se na prostorne manželske posteli a bila přikryvka obepne tvoje krasne křivky. Jakoby ze sna pozoruješ muže stojiciho u okna zady k tobě. Širokopleci muž se zady zdobenyma četnima jizvama. Muž ktery před tebou stoji je valečnik to je vidět z prvniho pohledu a jeho hola zada jsou ti tak mučivě povědoma. Pak k tobě otoči hlavu. Vidiš jeho profil zamyšleně hledici někam do dali. Pohledny obličej s charakteristickym orlim nosem a ostryma rysama. Huste oboči a uhrančivi šedozeleny oči. Kratke pšenične kadeře mu spadaji do oči . Muž se na tebe podiva a kratce se usměje. Pak odhodi něco na podlahu a to něco s hlasitym cink zmizi někde na podlaze. Pak muž otevře okno a na tvem holem těle naskoči husi kuže.
A potom muž jednim pohybem vyskoči ven.
A najednou ti všechno vybuchne v hlavě a ty stratiš vědomi.

Vyjev je nahraze něčim jinim. Je to pohled na pohled na řadu vojaku. Všichni jsou oděni do zeleny a každy z nich je jedinečni. Stoji na spalene zemi . Na kopci. A pozoruji něco co ty nevidiš. Pak najednou všichni jak jeden zvednou svoje pušky v napnutych rukou. Ale jsou li to pušky? Když jsou drženi jako kopi? A oblohu protnou komety. Nebo to nejsou komety? Je to snad boži ohen nebo padajici raketoplany?
Na celem obrazu je ale něco znepokojujiciho. Jakoby něco chybělo. A ty vidiš co chybi. Misto uprostřed těch vojaku je prazdne-

Probudi tě klepani na dveře. Netrpělive a nevybirave klepani . Rozlepiš oči a divaš se do zavřeneho okna. Ležiš pod bilou a drahou přikryvkou na velke manželske posteli v bytě ktery neznaš. Všude kolem jsou rozhazeny kusy oblečeni. Jak tveho tak ciziho.
Skrz zavřene okno sviti slunce a někdo pořad nevybiravě buši.

Tara

Zmateně se rozhlédnu kolem sebe. Zkontroluji stav...oblečení mimo mě.... No bezva! Hodně se přemůžu, abych neklela nahlas. V hlavě prázdno, srdce v krku z toho, co se mi zdálo... Proč? Proč tohle a teď?
A ještě lepší otázka. Co se sakra dělo v noci, proč mám v hlavě prázdno, a kde to jsem?
Moje oblečení na zemi, cizí oblečení na zemi....Kde je někdo cizí?
Další dobrá otázka... S kým?
Rozhlédnu se po pokoji, a pokud nikoho neuvidím, omotám si přikrývku kolem těla a půjdu otevřít, když už se tak vehementně dobývají dovnitř. Cestou seberu palaš a položím si ho na dosah, kdyby cokoliv.

Otevřeš dveře zrovna když někdo buši. Policista stoji před dveřma promachne a jakmile tě zahledne hned se upravi.
Slečno ? Mohl bych se zeptat jestli nahodou někoho nepostradate? Třeba ...ehm * manžela* ? zepta se tě a vytahne služebni pad.

Tara

Nad tou ironií by se člověk začal smát. Postrádám! chce se mi říct. Už od Waterloo, prosím pěkně.
Ale nakonec to nahlas neřeknu, jen se pousměju. "No, jak vidíte, je tu...ehm... prázdno. Evidentně mi tu do páru někdo chybí, co myslíte?"

Přikrývku si pevně smotám tak, aby mi držela. Pokud mě teď ještě obviní z toho, že jsem v noci někoho zamordovala, jak kudlanka, hodlám sbalit palaš a uniformu, zpacifikovat policistu, a zmizet.

Kdybych já si jen vzpomněla, co se to včera v noci dělo....

POlicista trochu nechapavě posune na čele čepici a něco natuka na padu. Pak ti ukaže obrazek nějakeho muže. Celkem pohlednej ale spiše takovym tim šampouno frajirkovskym zpsobem. POhlednej nebo nechutnej.
Tenhle muž v noci vypadl a nebo vyskočil z tohoto hotelu . Tedka hledame z jakeho patra mohl vypadnout. Je to vaš partner ?

Tara

Nasadím lítostivý výraz. "Omlouvám se strážníku, ale s tímhle vám asi nepomohu. To není můj partrner. Je mi moc líto. Hezký den."
A pokud nebude protestovat, zavřu dveře.
Pak se posadím na postel a začnu si přehrávat ten sen dokola....
U okna....
Richard.... stál u okna....
Něco spadlo na zem....
"Něco spadlo na zem..." zopakuji. Pak se vrhnu na podlahu a začnu prohledávat každičkou před okny, opakuje si pořád Něco spadlo na zem!.


Vidět sama sebe, asi bych se smála. Ale nějak mi to dává nelogický, absurdní smysl....

Zabouchneš dveře a policista jen něco pipne na rozloučenou. Chvili přemejšliš a pak se pustiš do hledani. Něco cinklo a pak to zmizelo. U okna je podlaha hola a koberec začina až potom. Toto je misto kde muže něco spadnout. PLacneš sebou na koberec a začneš propatravat každou pid. Přikryvka se z tebe sveze zustaneš naha. Hmatneš po ni ale najednou tě něco zaujme. Něco se leskne pod posteli. Natahneš si pro to a vytahneš to. Velký pečetni prsten se znakem několik stylizovanych knižek.

Tara

Usadím se zaraženě na posteli a zírám na prsten. Znak mi nic neříká, podle provedení bych to odhadovala spíše na pánský, tohle se na dámskou ručku nehodí.
Povzdechnu si, a jdu najít MPA. Nafotím prsten a znak, a pošlu je slečně Perkinskové s uctivou prosbou o to, aby mi zjistila, komu erb patří.
Pečlivě si ještě prohlédnu, jestli prsten nemá nějaké insignie.
Pak začnu chodit po místnosti a uvádět ji do původního stavu.
Pak se hodlám jít osprchovat, a donutit mozek ke spolupráci. Není možné, abych včera něco vypila - obvykle nepiju.
Mysli, Taro, mysli!
Richard...
vyskočil z okna.
Pak vojáci v řadě, připraveni ke střelbě....
Z nebe padá oheň, a Richard tam není...
Waterloo?
Tam nebyl....
Ale dělostřelecká palba nedělá ohnivé stopy....
Mysli, Taro!

POsadiš se na postel a začneš fotit prsten. Krom znaku objeviš na prstenu ještě něco. Kratky napis v tobě neznamem jazyce. Nafotiš ho a pošleš. Pak jen sediš a přemejšliš. Ze včerejšiho dne si nepamatuješ zhola nic. Nic potom co sis sedla do taxiku a jela do klubu Chest of Wonders.
Vstaneš teda a posbiraš šatstvo. Složiš ho do kominku. Svoje do prvniho. Chlapske frajerske oblečeni do druheho a kratičky černo,ružove šatičky a černe krajkove tanga do třetiho.

Tara

Co to je? CO JE TOHLE????

Tohle není moje! To jsem nenosila...nikdy... myslím...sakra...
Začnu se rozhlížet po pokoji, a prolezu i skříně. Někde mi tu chybí nějaká ženská. A chlap.
Pokud jsem je náhodou v noci nevyhodila z okna.
Na zkoušku podržím šatečky před sebou, abych viděla, jesttli to není moje velikost.
Blbost!
Prošmejdím celý pokoj křížem krážem a hledám cokoliv, co by mohlo identifikovat majitele věcí. MPA, karty, fotky, cokoliv...

Tohle se mi přestává líbit. Tohle se mi někdo nahoře za něco mstí. Pate, Dane, Harrisi, potřebovala bych teď nutně pomoc. Alespoň maličkou, jestli se tam na mě seshora díváte!
Jenom maličkou pomoc, nějaké vodítko.
Zakazuji si paniku, i když bych teď nejraději frustrací vřískala.

Prošmejdiš celej pokoj a probereš si šatama. Tvoje věci zustali tak jak si je pamatuješ až na par změn. Nemaš u sebe kartičku klubu a ani palaš neni nikde k nalezeni. V mužskych věcech jsi našla několik věci. Kliče, dolarovka ( peněženka) s několika stovkama, pouzdro na mpa bez mpa, nově koupena karta na taxik , pouzdro s kartama ruznych klubu a pytlik s nějakou načervenalou rostlinou. Po otevřeni pytliku po čichu poznaš že je to marihuana. Ma sice neobyklou barvu ale je to ona. Krom toho najdeš na skleněnem stolu několik srolovanych bankovek a rozlite piti. Ženske věci neznameho puvodu ti nesedi. Nosil to někdo menši . V nich si žadne věci nenašla. Někde tu musi byt kabelka.

Tara

Polije mě horko, a pak začnou strachy vstávat chloupky na krku. Palaš...Můj palaš! Richardův....Richardův palaš!
V panice se znovu prohrabu celým pokojem, tentokrát je mi jedno, jakou spoušť nadělám.
Palaš...
Kabelka....
Kde to je?
Kde to sakra je?
Kdo tu byl?
Zničeně se posadím na paty, a nemám daleko k pláči.
Natáhnu se po MPA, a vytočím číslo na slečnu Perkinsovou.

"Dobrý den," zamumlám, steží zadržuje pláč. "Velice se omlouvám, mám tady problém, se kterým bych potřebovala pomoct. Můžete pro mě někoho poslat? Někoho, kdo zvládne sejmout třeba i otisky, a tak? Začínám přestávat být v klidu."

Hovor je přepojen okamžitě. Perkinsova tě vyslechne a potom do telefonu promluvi trochu podražděnim hlasem.
Promin Taro ale tedka jsme tak trochu bez lidi takže to nebude hned. Ja sama ted nejsem v klubu a nějakou dobu se tu neobjevim ale zavolam ti někoho . Zatim ti zalarmuji blbečka. Stejně nema co dělat. POšlu ti e mail jednu aplikaci. Jmenuje se Private club a je to něco jako facebook pro naši skupinu. Označ tam svoji polohu a on si pro tebe přijede. Nevim kde tedka schrastim forensica ale nějak si poradim. Perkinsova se začina rozmlouvat ale pokažde když začne mluvit o tom blbečkovi tak jeji hlas strpkne.
Jak ji poslouchaš tak pomalu jakoby přestavaš vnimat. Tvoji pozornost ted upoutava něco jineho. Zrcadlo na druhe straně pokoje. Hned vedle postele. Na jednom mistě na zrcadle . Na mistě ktere je pokryto otiskama. V tu chvili tě až přiliš jasně napadne jedna myšlenka.
Ja to že tady neni koupelna?

Tara

Přepnu MPA na hlasitý odposlech, odložím ho stranou a zamířím k zrcadlu, Vezmu svou košili a opatrně, abych nesetřela otisky, začnu zrcadlo ohmatávat - jestli má falešné veřeje, je za ním dvojitá zeď, nebo třeba nějaká západka - zvlášť v místě kde je nejvíc ohmatané.
Pokud něco najdu, zaberu.

Odložiš MPA na postel a jako ve snach sebereš nějaky kapesnik. Pořad naha zatlačiš na misto s otiskama a dveře do koupenky se odsunou. Jakmile se otevřou dveře pokoj zaplni zvuk tekouci vody a vyvali se para. Kolem tvvych nohou začne tect tepla voda smišena s krvni.
Taro? Taro?NO tak Taro?! ozvy se z mpa

Tara

Popadnu MPA a zasyknu, dívaje se na krev, která se mi valí okolo nohou: "Pošli sem někoho hned! Mám tu mrtvolu...a doufám, že za to nemůžu já, ze včerejška si nic nepamatuju!"
Pak ukončím hovor a zamířím do koupelny.

Zavěsiš a mpa ještě jednou blikne . Oznamuje ti přichod noveho mailu. S nim v ruce vchaziš do zapařene koupelny. Prvni co vidiš je zrcadlo nad umyvadlem. Zrcadlo s krvavym napisem ktery hlasa *Co je vlastně červena? PS: každa cesta ma konec i začatek. *
V umyvadle pod zrcadlem jsou střepy elektroplasu. Pravděpodobně rozbite mpa. Vedle umyvadla leži něco maleho a červeneho.
Když vyraziš vpřed tvoje bosa chodidla čvachtaji v rozlite vodě a pak o něco zavadiš nohou. Když se podivaš dolu uvidiš svuj palaš. Tvuj palaš ulepeny od krve.
Pořadně se nadechneš a podivaš se stranou. Do sprchoveho koutu. Do prostorne kabiny kde pod spuštěnou sprchou sedi drobna blondynka. Ma kolena přitažena k bradě a rukama si kryje obličej. Pod ni se tvoři dosti velka kaluž krve.

Tara

Mozek mi pracuje na plné obrátky,a žaludek se houpe jak opilý námořník na vodě. Z nápisu je mi neskutečně zle, nevěstí to vůbec nic dobrého, skoro napopak. Na začátku totiž bývají cvhyby, které člověk udělal, a ty se vrací, aby jednomu nafackovaly.
Sehnu se, abych viděla, co je ta malá červená věc. Zkrvavený palaš je věc, kterou můj mozek vytěsnil.
Tohle jsem nemohla udělat já, nemohla, prostě nemohla.
Jen co se podívám, co jsem sebrala, začnu se věnovat dívce.
Musí být živá, určitě je.
Řekně mi, co se tu stalo, vysvětlí mi...že jsem to nebyla já...ano! Určitě mi řene, že jsem to nebyla já!
Bože prosím....
Ať to nejsem já, kdo tohle udělal!

To co najdeš na umyvadle je platičko čtyr malych papirku. Vzorek na nich vypada jako by byli pokapani něčim červenym. Papirky jsou od sebe odděleny přerušenou čarou aby se dali lechce odtrhnout. Nejsou usprořadaně pravidelně .Vypada to že několik jich chybi.
Když opatrně přijdeš k divce a položiš ruku na jeji rameno tak se bezvladně svali na bok.
S hruzou od ni odskočiš a jen tak tak se udržiš na kluzke podlaze. Misto oči ma dvě rozšklibene rany a jeji usta zmrzla v nožem rozšiřenem usměvu. Krom toho ma na břiše vyřezany napis. *Tara Murthough Sharpe 157854*

Tara

Otřeseně odskočím, a rukou si přikryju ústa. Začíná se mi zvedat žaludek, to není dobré! To vůbec není dobré. Nesmím zvracet - jestli do mně někdo něco napral, něčím mě omámil, nemůžu to ze sebe takhle dostat!
Dobrý bože, ta hrůza... Ten pohled dál nesnesu!
Popadnu MPA, papírky a vypotácím se z koupelny.

Mysli, Taro.....

V hlavě se mi pořád dokola vrací ten sen, obrazy, které nedávají smysl...
Takhle spoušť...
Něco cinklo na zem...
Richard tu byl?
Proč netůstal?
Kdo tohle udělal?
Já, ne, já ne... Nikomu nevinnému bych vědomně neublížila. Já ne.
A on takový není...Není...nebyl...

Sedunu se na zem a přemáhám touhu omdlít.
Teď nemůžu. Musím se vzchopit.
MPA bliká... jako ve snách přijmu email, a přečtu si ho.
Pak začnu prohlížet papírky.

V e-mailu je jeden soubor. Když ho rozbališ a otevřeš tak ti naskoči rozhrani s logem Private clubu. Vypada to jako nějakej druh male socialni sitě. Na okraji zrovna blika mail od někoho s nickem Blbeček (Asshole) * Kde jsi? *

Tara

Přihlásím se a odpovím na zprávu.
Nevím, asi hotel, těžko říct. Vypadl tu nějaký chlap z okna, vyšetřuje to policie!

Pak začnu dýchat. Jak mě to učil jeden z mistrů - abych se uklidnila a vyčistila si hlavu.

NA rozhrani vyskoči dalši ikonka. Je to fotografie něčeho vyholeneho zatylku s vytetovanym okem. Je přihlašena pod nickem Bonehead.
*pozorně mně poslouchej a dělej co ti řeknu. Řikaji mi Lebkoun . Nejdřive musiš naject na nabidku možnosti a tam vybrat přenos dat. Najdeš tam konfiguraci wifi a povoliš neomezeny přenos. Potom odklikneš to co ti pošlu a mezitim. Jestli je to hotel tak tam musi byt lednička. Na ledničce na vnitřku dveři je chip. Vyfot ho a fotku pošli mně.*

Tara

Řídím se dle instrukcí a čekám, co mi pošle, mezitím hledám ledničku (a anžto jsem nikde nenašla slečny očiska, psychicky se připravuju na to, odkud na mě vykouknou!)

Ledničku najdeš hned vedle televize. Už dlouho jsi nebyla v žadnem hotelu a tak je to pro tebe všechno matouci. Všechno v tomhle pokoji vypada jako funkcionalisticke sousoši z černeho skla. V ledničce žadne oči naštěsti nenajdeš. Najdeš tam hromadu vypitich flašek a par ještě pořad plnych. CHip po chvili hledani najdeš a vyfotiš ho. Mezitim ti na ploše vyskakuji dalši a dalši ikony ktere ale pracuji bez tveho vědomi.
Chvili vyčkavaš a pak ti Lebkoun zase napiše.
*Dobře mame tvou adresu. Jseš v hotelu Paradise v zapadni perle. Je to celkem bohatej hotel. Ty se ted nachaziš v osmnactem patře v pokoji 777 nahlašena pod jmeno Carmine Red. Ted se nabouram do policie. Zatim nevime kolik maš času a tak potřebuji abys nafotila kompletně cely pokoj. I s koupelnou.*