Povídky

Poèet pøíspìvkù : 165 Join date : 25. 03. 10

Ehm...bylo mi dovoleno si to tady založit, neb se už nějakou dobu formou povídek mořím s Tařiným backgroundem (a jako tvor výstřední se s nimi klidně pochlubím). Ale pokud je tu víc grafomanů, sem s tematickými povídkami Razz

HUF HUF HUF Razz

Poèet pøíspìvkù : 165 Join date : 25. 03. 10

První setkání

1809, Španělsko

Horký den dýchal přes chatrné stěny kočáru. Nikdo tomu nechtěl věřit, že je tady takové horko, když o tom George psal domů. Prý tu puká země, a jsou dny, kdy by se vajíčka dala smažit na kamenech.
Hloupý George….
Hloupá Tara, že mu nevěřila. Nevrle sebou šila na sedátku, stěsnaná vedle matky a lady Simmersonové, které po vzoru správných dam měly kolovou spodničku a tísnily se v korzetu, a proklínala dlouho košilku, díky které jí po zádech stékaly kapičky potu. Bylo takové horko že i ovívat se vějířem nepomáhalo, ba naopak. Jenom to víc čeřilo stojatý vzduch.
Vedro bylo k zalknutí – zvláště když se smísilo s kouřem z tatínkova doutníku a levnou kolínskou poručíka Gibbonse, který na ni celou dobu dělal oči, a koktal cosi zdvořilého.
Lady Anne tiše hovořila s tou protivnou ženskou, která je sem pozvala, a tiše se při tom chichotaly. Nebylo pochyb o tom, že ta Simmersonovic ženská plánuje nacpat jí pod nos svého synovce. Připitomělého, tupě zírajícího blonďáka, jehož konverzační schopnosti začínaly a končily u dělostřelecké kavalérie a její taktiky. Jak ona nesnášela blonďáky.
George Murthough III., jehož nejstarší syn se pyšnil tím samým jménem, si sypal popel z doutníku na klopy vyšívaného brokátového kabátce, to jak pospával, ukolébán kodrcáním kočáru a klábosením ženských.
Tara ani nepředstírala, že poslouchá – matku, lady Simmersonovou, Christiana Gibbonse… Vyhlížela z okna a sledovala ubíhající zežloutlou krajinu. Kamenitý povrch sem a tam prorážely trsy trávy nebo malé keříky, které se pokoušely udržet v té vyprahlé výhni naživu.
Tiše si přála, aby byla zpátky doma v Donnelore. Chyběla jí zelená tráva údolí, chladný stín stromů a všudypřítomný vřes lemující nespočetné potoky. Tady nic takového nebylo – Španělsko byla nehostinná země, nebo alespoň ten kus, který viděla, jí tak připadal.
Pak se najednou na horizontu mihly barvy, a ona ožila. Žlutá a červená zavlála ve větru, následovaná jasně karmínovou barvou na kabátcích. Vlnila se jako had dole pod cestou, a vzduchem se rozječely dudy, zavířily bubny, a hned po nich skřipky.
„Zastavte,“ vyhrkla, soukaje se z okna, aby ji kočí lépe slyšel.
Kočár s trhnutím zastavil, a lord Murthough s heknutím zaklel, to jak se svalil své ženě do sukní.
Tara prudce rozrazila dveře, a se sukní vysoko zdviženou vyběhla ven. Matka a ta protivná ženština něco hulákaly, ale ona neposlouchala. Když se k tomu přidal i otcův hlas, jen sebou trhla.
Barvy ji fascinovaly. Jako kdyby nic jiného v životě neviděla. Tady v té vyprahlé, na barvy chudé zemi, to byl šok.
Míhající se červená, zelená, a znovu žlutá…
„To je South Essex!“ vyhrkla nadšeně. Otočila se zpět ke kočáru se širokým úsměvem. „Maminko, to je Georgův regiment!“ Gestikulovala směrem k vířícím barvám, ale oni se pořád tvářili, jak když ji nechápou.
To byl problém tohohle nezvedeného dítěte – říkávala její matka. V nadšení mlela ostošest a neuměla krotit svoje emoce. Měla by mít rozum, v sedmnácti. Místo toho lítala jako střelená po kopcích rodného údolí společně se svými mladšími bratry.
Její výšivky stály za nic, nevydržela dlouho u předčítání, a její společenská konverzace vždy končila katastrofou – to když řekla, co si opravdu myslí, nikoliv to, co je společensky přijatelné.
„Pojďte si sednout zpátky do kočáru, dítě,“ vyhrkla lady Simmersonová a natáhla po ní ruku. „Můj drahý manžel nemá rád, když návštěvy nejezdí v čas.“
Tara to slyšela už asi po dvacáté. Jenom za dnešek. Nemluvě o včerejšku a těch předchozích týdnech cestování společně s tou protivnou, přemalovanou, převoněnou ženštinou.
Udělala to nejlepší, co ji napadlo. Vyplázla na ni jazyk, nadzvedla sukně, a zahulákala: „Jdu najít George! Mami, tati, potkáme se v táboře.“ A pelášila pryč.
Jakkoliv se jí tenhle nápad zdál pitomý, bylo to mnohem lepší, než zůstat další hodiny v kočáře s duchaplným Gibbonsem, jeho tetou, a tatínkovým doutníkem, jakkoliv tu vůni dřív měla ráda. Vytěsnila z hlavy Georgovy historky o neurvalých vojácích, a vrhla se ke křoví lemující úpatí kopce.
Slyšela za sebou, že její otec vztekle zařval na Gibbonse, aby běžel za ní, ale to už měla dost slušný náskok, aby mu utekla. Zmizela mezi akáciemi, a zamířila si to dolů z kopce.
Mezi suchým křovím se začala míhat jasně zelená, a veselé tóny skřipek doplnily píšťaly a mužské hlasy.
„Slečno Taro, zastavte se… Je to nebezpečné…“ hulákal kdesi nad její hlavou Gibbonsův hlas. Ušklíbla se.
Nebezpečná je tak akorát tvoje společenská konverzace! pomyslela si jedovatě, a dál se prodírala křovím. Půda pod nohama se jí suchem drolila, tak zula střevíce a vzala je do rukou.
Těžko říct, jestli ji poháněla víc touha zbavit se alespoň na chvíli společnosti, kterou měla už několik dlouhých týdnů, nebo to, že po třech letech uvidí svého milovaného bratříčka – ale přestala být pozorná. Nebo ji možná zradil terén, který byl vyschlý a prašný. Každopádně stačilo jedno zakopnutí a botky v jedné, sukně v druhé ruce, aby ztratila rovnováhu, a plácla sebou na zem jako žok obilí.
Pak začala dělat z kopce jeden kotrmelec za druhým.
Zcela mimo strach, že si něco udělá, jí prolétlo hlavou, jak směšně to musí zezdola vypadat, a že by to chtěla vidět. Pak kolenem narazila na kámen a začala skučet. Přestávalo jí to připadat vtipné. V jednu chvíli se ocitla ve vzduchu, a to už vážně začala počítat andělíčky. Pak sebou znova žuchla, a pokračovala ve střemhlavém pádu. Kolem se míhaly akácie, a Tara poděkovala Bohu, že neproletěla skrz ně.
Svět se točil sem a tam, až najednou přestal, a byla tma. Tara chvíli malátně přemýšlela, jestli už je mrtvá. Pak otevřela oči, ale když nad sebou pořád viděla tmavé fleky, usoudila, že nastala její poslední hodinka.
„Hele, ženská!“ ozvalo se kdesi nad její hlavou, a ona si uvědomila, že není ani mrtvá, ani neumírá, jen se jí přes hlavu převalila sukně i spodnička. Zvedla ruku a sáhla si na obličej. Pak ze sebe stáhla sukni a zamrkala. Mezi velkými kruhy, které se jí dělaly před očima spatřila zaprášenou tvář, ze které se na ni dívaly tmavé, smějící se oči.
„Dobrej den, madam!“
Znovu zamrkala a svalila se zpátky na záda. Hlava jí třeštila jak šílená – což přičítala tomu, že se musela někde praštit. Krom toho cítila, že jí po ruce něco teče. Kdyby se podívala, přišla by na to, že má pěkně rozbitý loket, ale momentálně to byla činnost daleko vzdálená od toho, co právě chtěla.
Tedy ležet tady a tvářit, se, že tu není.
Tmavé oči se objevily znovu, tentokrát o něco více ustarané než před tím.
„Madam, tady nemůžete ležet, to teda ne!“ prohlásil muž ustaraně a vzal ji za paže, aby ji posadil.
Vypadala jako velká panenka, nebo loutka. Když ji zdvihl, jen sebou hekla, a ucedila: „Jsem blbá…“
Evidentně ho to pobavilo. Koutky mu mírně zacukaly, ale udržel se. „A já jsem Patrick Harper, madam,“ prohlásil a vzal ji do náruče. Mírně nakrčila obočí a zadívala se na něj, hlavu zvrácenou dozadu, aby přes slunce viděla.
„Jste Ir,“ usoudila nakonec.
Jenom se ušklíbl. „Aye, madam,“ zahučel. „Je na tom něco špatnýho?“ V hlase mu zazníval mírně podrážděný tón.
Sklopila hlavu na prsa tak prudce, až jí o sebe zuby cvakly. „Není, prosím. Já jsem totiž Velšanka, seržante.“ odpověděla a zazubila se na něj.
Zastavil se a zkoumavě se na ni podíval. Pobaveně blýskla zuby v dalším úsměvu. „A rozeznám hodnosti, seržante,“ řekla ještě. Přimhouřil oči, a pak se rozesmál: „Nikdy jsem vo tom, nepochyboval, madam, to teda ne!“
Zavrtěla se, a pak zaskučela.
„Máte rozbitej loket, madam,“ informoval ji. „A koleno taky, co jsem…ehm…mohl vidět.“ A že to bylo vskutku pěkné koleno, když ho tam tak u cesty viděl.
„Byl to pěkně ošklivej pád, madam. Co jste to dělala, estli se teda smím zeptat?“
Tara se zas jenom zavrtěla. Když ji nesl, všechny modřiny a otlučeniny, co jich utržila, začínaly přicházet k sobě. Pekelně to bolelo – jako tehdy, když spadla z otcova koně – ale i teď se pokoušela nedávat to příliš najevo.
„Utíkala jsem,“ přiznala pak.
Jen se na ni pobaveně podíval. Vypadalo to vskutku komicky, když ho jeden z vojínů upozornil na fialovou kupku šatstva, která se valila z kopce a trousila nadávky jednu za druhou. Nejdřív si myslel, že se mu to jenom zdá, ale pak se v průběhu jednoho kotrmelce vyvalila záplava tmavohnědých vlasů, a Harper si řekl, že je zle.
Když doběhl s puškou připravenou, u silnice se válely ty nejhezčí nohy, co kdy viděl, a pod sukní schovaný otlučený obličej mlaďounké dámičky, která mu oznámila, že je blbá, a pak sebou zas praštila.
Zazubil se. „A před čím takováhle slečinka utíká, co?“ zeptal se. „Copa vy nevíte, že je to tu nebezpečný? Potulujou se tu Žabáci.“
Zamračila se, než jí došlo, že odkazuje na Francouze. Pak se na něj dlouze zadívala, a prohlásila: „Utíkala jsem před společností mých rodičů. Lady Simmersonové, a jejího hloupého synovce, seržante. Ráda vás s nimi seznámím, a pak možná pochopíte, proč jsem udělal takovou hovadinu!“ Překvapeně se chytila za pusu, ale to už se seržant smál.
Dámička evidentně byla slušně vychovaná. Pomyslel si, že by tady neměla co dělat. A že ho to bude stát pěkné problémy, jestli ji do tábora nedostane v pořádku, zvláště pokud cestovala s manželkou generála Simmersona.
Nadhodil si ji v náručí a dlouhými kroky zamířil ke svému oddílu.
Tara se mezi tím zabývala sledováním okolo procházejících vojáků v zelených uniformách 95. pěšího střeleckého pluku, a také Harperovou uniformou, která na pravé paži měla tři bílé pruhy.
„Vy jste od Chosen Men,“ odtušila tumpachově. „Bratr mi o nich vyprávěl. Prý to jsou nejlepší střelci. Taky jsou vždy první v boji a poslední, co odchází z bojiště. Bratr mi toho vyprávěl hodně, víte?“ Podívala se po něm, jenom se usmíval. Blesklo jí hlavou, že si musí myslet, že je úplně pitomá, ale nějak jí to nevadilo. Měla tak lehkou hlavu, že jí bylo jedno úplně všechno – i to, že jí matka vynadá, jen co ji v tomhle stavu uvidí, a otec ji poučí o tom, že taky mohla skončit mnohem hůř (což si Tara taky matně uvědomovala).
Harper jenom přidal do kroku. Dámička o sobě evidentně pořádně nevěděla. Začala mu vyprávět o svém bratrovi, a on si nebyl jistý, jestli by takovéhle věci měl slyšet. Jeho povinností, jako povinností každého slušně vychovaného chlapa, bylo donést ji někam, kde bude v bezpečí.
Hraper odtušil, že to nejprve probere se svým velícím a pak ji předá do rukou Hagmanovi, který měl s ošetřováním mnohem větší zkušenosti, než on, ale evidentně mu nevěnovala pozornost. Tak si dámičku znovu nadhodil, a ještě přidal.
Brzy už uviděl čelo svého regimentu, a také hlavu svého kapitána, který se nad všemi rozhlížel a zlostně koulel očima. Harper si byl vědom toho, že opustit místo v koloně se trestá, ale tohle by si na svědomí nevzal, to tedy ne.
„Slečno,“ prohlásil a zatřásl s ní, aby na sebe upozornil. „Vezmu vás ke svému kapitánovi, ano? Je to slušnej chlap, bude vědět, co s váma, on jo.“ Přikývla, a zaostřila do davu. Hledala kapitánské frčky, ke kterým k jejímu velkému zklamání patřila plavá hlava.
„Nemám ráda blonďáky,“ zahučela tiše a povzdechla si. Harper to pochopil jako další úlevu od bolesti, tak ještě přidal. Jeho kapitán si to dlouhými kroky mířil k nim, a už z dálky cosi štěkal.
Tara založila ruce na prsou a přimhouřila oči. Dokázala si představit, co si o ní asi ten chlap tak může myslet. George jí to psal, že ne všichni důstojníci jsou šlechtického původu. Tohle neotesané hovado asi byl ten případ.
Harper se zastavil a zadýchaně pronesl: „Já to vysvětlím…“
Kapitán blýskl očima a ucedil: „Pate, víš jakej je trest za opuštění kolony? A co je tohle?“ ukázal dlouhým prstem, a v tu chvíli se Tara nafoukla jak žába.
Tolik ke slušnýmu chlapovi…
Než stihl Harper cokoliv říct, vyjekla: „Ženská! Mám zvednout sukni, abyste se přesvědčil?“
Seržant se už už nadechoval, aby něco řekl, ale pak jen zvrátil oči v sloup. Tyhle typy – hubaté a protivné ženské, ty jeho kapitán přímo přitahoval. Postavil to vzteklé stvoření na zem, přidržuje ji, kdyby sebou náhodou zase chtěla praštit, a postavil se do pozoru.
„Našel jsem tuhle slečinku pod kopcem, odkud se svalila jak pytel, pane. Utekla od lady Simmersonové.“ oznámil stručně. Kapitán mírně zbledl, a pak si připlácl ruku na čelo.
„Bůh nás chraň!“ utrousil otráveně. „Další Simmerson v táboře. Pate, budeme jí muset dostat na vůz.“
„Taky jsem si řikal, pane. Do tábora jsou to dobrý tři hodiny,“ opáčil Harper. „A měl by se na ni podívat Dan, má vošklivě pomlácený kolena, to teda má. A asi bude i jinak potlučená.“
Kapitán se ke svému podřízenému nahnula a utrousil: „A to víš jak, Pate?“ Pak se zkoumavě zadíval na Taru a znovu přimhouřil oči. „No, budeme jí muset dostat z kolony, vzadu s ženskejma jet nemůže. Kdyby se jí chytnul někdo z chlapů, generál nás nechá rovnou pověsit.“
Harper přikývl. Nadechoval se, aby něco řekl, ale Tara ho přerušila. „Pánové, prosím, já jsem hned tady,“ prohlásila umíněně. „Zkuste se bavit se mnou, nikoliv o mně, ano? Bylo by to od vás nanejvýše laskavé, kapitáne…“
Zatnul zuby tak vztekle, až mu na hrdle zatepala žilka. Nahnul se nad ni, jako kdyby jí chtěl dát záhlavec, který si podle něj tahle protivná holka zasloužila, a prohlásil: „Sharpe. Kapitán Richard Sharpe. A když budete tak laskavá, slečinko, my vás teď dopravíme do bezpečí, a pak předáme lordu Simmersonovi.“
Tara zrudla až po výstřih šatů, a znovu vztekle nafoukla tváře. „Já nemám s pitomým Simmersonem nic společnýho,“ vyjekla, a pak si hned zas přikryla ústa. Znovu se zapýřila, a pak vzteky přimhouřila oči.
„Nemám s ním nic společného,“ prohlásila. „Jsem Tara Mutrhough, od Murthoughů z Donnelore.“
Kapitán zarazil ruce v bok a rozesmál se. Tara se zmateně ohlédla po Harperovi, který se uculoval. Nechápala, co se děje, a nelíbilo se jí, že je jí ten…ten chlap směje.
„Můžete mi říct, co je tu k smíchu?“ vyhrkla a dupla kapitánovi na nohu, aby si jí všiml. Byla to jen sekunda, mrknutí oka, kdy ji Sharpe popadl za obě zápěstí a přitáhl k sobě.
„Měl bych vás přehnout přes koleno, a zvalchovat vám zadek, milá zlatá,“ zasykl. „Chováte se jako rozmazlený spratek, který si dělá co chce, a přidělává všem jenom problémy.“
Tara se zajíkla a našpulila rty. Matky jí říkala, že vypadá jak ryba, a měla by se toho zlozvyku zbavit, ale když ono to tak dobře fungovalo na tatínka, když se na ni zlobil…
Jenže na tohohle to ani náhodou neplatilo. Jedním pohybem ji čapl kolem pasu, a přehodil si ji přes rameno. „Jdeme, Pate,“ zavelel ještě, a pak zamířil k čelu kolony.
V takhle nedůstojné pozici ji vřeštící a nadávající odnesli až k jejímu bratrovi. Sharpe Georgovi sdělil, že našel jeho jemnou, něžnou a způsobně vychovanou sestřičku, a pak se začal smát. A George s ním.
V tu chvíli tomu neurvalému hovadu Tara přísahala strašlivou pomstu, kterou v průběhu cesty s kolonou několikrát předělala, to podle toho, jak moc se jí ten chlap vysmíval.
Evidentně se s Georgem – který na ni mimochodem nepromluvil ani slovo – velmi dobře znal. Tara ho ze sedla bratrova koně pozorovala přimhouřenýma očima, a s rukama založenýma na prsou si slibovala, že jen co bude mít příležitost, něco mu provede.
Záchranou na cestě jí byl seržant Harper, který se jí pokoušel nějak zvednout náladu. Ne že by to nepotřebovala, uvědomovala si, že se chovala jako idiot, a že tím přidělala starosti jak jim, tak i rodičům.
Někdy v podvečer, kdy klimbala Georgovi na rameni, si slíbila, že už nikdy nikomu nezavdá důvod, aby jí říkal spratek. Pak konečně usnula, aniž by věděla, že v táboře ji to neurvalé hovado odneslo do stanu, protože George měl ruku na pásce.
Druhý den se probudila do strašného ruchu a shonu. Jednotky se připravovaly na pochod směr Talavera. Měla v plánu vše uvést na pravou míru a jít se omluvit všem, co jim přidělala starosti – což po matčině důkladné přednášce znamenalo i lorda Simmersona. A toho okouzlujícího kapitána, který o tebe měl starost.
Tara by si raději překousla jazyk, než aby se šla omluvit i jemu, ale po tom, co na ni ječel dokonce i George, se zvedla, a šla. S žaludkem těžkým jak kámen a srdcem až někde v krku.
Dneska už si dvakrát vyslechla, jaká strašná ženská vlastně je, a očekávala to potřetí. Nečekala, že po tom, co mu dupla na nohu, a ještě se o něm v průběhu cesty vyjádřila jako o neurvalém pitomečkovi a blonďatém hovadu, jí nechá doříct byť jen větu.
Ale šla. Snažila se tvářit se statečně, ale když se potkala s Harperovým soucitným obličejem a poplácáním po rameni, které jí mělo dodat odvahu, málem se před stanem otočila, a utekla.
„Kapitáne Sharpe?“ zavolala a pak nahlédla do stanu. Odpovědí jí byla letící košile a ženské vyjeknutí. Zase se rychle vyporoučela a zabořila obličej do dlaní v záchvatu smíchu.
Vzápětí se ze stanu vyporoučel Sharpe a natáhl ruku. Tara na něj chvíli nechápavě mrkala, a když jí to došlo, se smíchem mu podala košili.
„Co jste chtěla?“ ptal se nervně, když se oblékal, a vztekle po ní loupal očima.
Tara se zas znova zahihňala. „To byla Jane Gibbons?“ optala se s hlavou nakloněnou na stranu. Už s tou dámou měla čest – evidentně i tahle měla pocit, že její bratr bude pro Taru skvělá partie. Sdílela s ní kajutu na lodi, ale naštěstí ne už kočár, jinak by její hloupé řeči dál nesnesla. Už na lodi pojala podezření, že je to nebetyčně hloupé, a ufňukané stvoření, a o její hlouposti ji utvrdilo i to, že její snoubenec (o kterém pořád mlela) je právě tenhle kapitán.
Nebo byl možná hloupý on. Že si takovéhle stvoření, do kterého dal Bůh duši jen omylem, chce vzít.
Sharpe si jen promnul strniště na bradě, a pokrčil rameny. Nehodlal se vyjadřovat k tomu, co prováděl se svou snoubenkou. Zvlášť ne téhle… holce.
Založil ruce na prsou a podíval se na ni přes nos. „Tak co jste chtěla, mám hodinu, než vyrazíme z tábora.“ A chtěl bych ji využít podle svého!
„Přišla jsem se omluvit,“ ucedila nakvašeně.
Zarazil ruce v bok. „No omluva se…“
„Ale pak jsem si to rozmyslela,“ přerušila ho. „Když jste tak milý, asi vás nechám, abyste si užíval. Blbý k blbějšímu.“ Utrousila ještě, a otočila se na patě.
Popadl ji tak silně, až udělala piruetu. Naklonil se nad ni tak, že se skoro dotýkali nosy. „Mám vás právě po krk, slečinko!“
„Nápodobně, kapitáne,“ odsekla. „Váš nedostatek způsobů mě jenom utvrzuje v tom, co jsem řekla už před tím.“
Zazubil se. „Že jsem neurvalé hovado, že?“ odsekl a zmáčkl jí zápěstí, až vyjekla.
„Nemám vás ráda, a doufám, že u Talavery umřete,“ zajíkla se, to jak ji zaštípaly slzy v očích.
Viděla, že zatnul čelisti. To nebylo dobré znamení. Začala se bát, že přestřelila.
„Já…já…“ soukala ze sebe, oči rozšířené strachy.
Vztekle funěl. To taky nebylo dobré, Tara si to plně uvědomovala, a rázem se jí zas vybavily Georgovy historky o tom, co občas vojáci ženským provádějí. Zpanikařila, a začala sebou škubat.
Sharpe se usmál, tak nějak vítězoslavně. Pak se nad ni nahnul a vpáčil se jí do úst. Z ničeho nic. Začala škrábat a kopat, než se zas odtrhl a zašklebil se. „To abyste nezapomněla, komu přejete štěstí.“ prohlásil, a pustil ji.
A odrázoval.
Nebyla chvíli schopná slova. Jen tak stála a zírala, ústa otevřená dokořán.
Ten…ten…ten…
Bylo to definitivní…nesnášela ho!

Dlužno dodat, že ji bratr pilně informoval o tom, jak tenhle nadutý kapitán v bitvě u Talavery ukradl přímo ze středu francouzských jednotek imperiální standartu, které se dotkla Bonyho ruka, aby tak pomstil ztrátu barev u Valdelacasa. Dokonce prý jí po bratrovi vzkázal, že mu vážně přinesla štěstí!
Tyhle zprávy zastihly Taru na půli cesty do Londýna, a obklopovaly ji ještě příštích několik měsíců. Richard Sharpe se stal v Anglii miláčkem, a ona tiše soptila a škrtila kapesník, kdykoliv slyšela jeho jméno. Standartu vystavovali na Horseguards. Prý – Sharpův Orel…..
Bohužel měla tu čest trávit nějaký čas s jeho – podle ní úplně pitomou – snoubenkou Jane Gibbons, takže si od něj neoddechla ani na chvíli. Když se konečně oženil, Tara si zhluboka oddechla, tiše mu novou paní Sharpovou přála, a odjela domů, doufaje, že už o něm neuslyší.

Poèet pøíspìvkù : 165 Join date : 25. 03. 10

Omlouvám se za délku, ale bude hůř..... bounce

Poèet pøíspìvkù : 165 Join date : 25. 03. 10

Druhé setkání - ČÁST I.

Londýn, 1812

Bylo jí zle. Tak zle, že se málem pozvracela.
Držela dopis v ruce, a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Matčin obličej byl bledý a nevýrazný. Vypadala jako vosková svíce a držela se svého muže křečovitě za ruce.
Ondine, Georgova žena, tiše plakala. Vypadala skoro jako ty plačící madony ve slavných kostelech, o kterých Tara četla. Moc krásná i v ten moment, kdy utrpěla tu nejtěžší ránu, kterou jí osud mohl ušetřit.
Se zármutkem v srdci vám oznamujeme…
Důstojník, který dopis přinesl, stál opodál, klobouk v rukou kroutil, jako by to, že ho zničí, mohlo Georgovi vrátit život. Neklidně přešlápl, a pak tiše pronesl: „Přihlásil se do Ztracené naděje místo mladého lorda Hewitta. Byli první, kdo zaútočili na průlom v hradbách Badajoz. Podařilo….podařilo se mu dostat naše barvy…naše barvy na ochoz…
Je to hrdina, madam…“
Tara zbělala. Prudce zaťala ruce v pěst, a zasyčela: „To mu ale život nevrátí. Ženě to jejího manžela nepřivede. A jeho dítěti bude jedno, že je jeho otec hrdina, když…když…“ Prudce vydechla a vstala. Utekla z pokoje, nechávaje za sebou v údivu stojícího důstojníka.
Byla to nevděčná práce oznamovat rodinám úmrtí blízkých. Bylo jedno, jestli opravdu voják padl hrdinsky, nebo jenom dopis říkal, jak statečně bojoval – byť by to bylo jen s horečkou. Vždy to bylo o něco horší dívat se na plačící a omdlévající matky, sestry a manželky.
Po několika dalších společenských fázích se mladík vypotácel ven z domu, kde nakopl květináč a zaklel.
„To nepomůže,“ zaslechl napravo od sebe a překvapeně se zajíkl.
Tara seděla pod schody, nohy stažené pod sebe, a tváře červené od pláče.
„Promiňte?“
„Říkám,“ zahuhlala a otřela si nos do rukávu, „že nakopávání květináčů nepomůže. Bolí to pořád stejně, víte? To byste si musel alespoň ukopnout prst, a to v těchhle botách asi nepůjde.“
Pousmál se, a usadil se k ní. „Jsem kapitán Rymer,“ prohlásil, ale Tara se na něj ani nepodívala. „A je mi vašeho bratra vážně líto, slečno Murthoughová. Byl to dobrý přítel a velký hrdina.“
Tázavě se na něj podívala. „William Rymer,“ zeptala se a popotáhla.
„Ano, to jsem,“ přitakal. „Vidím, že George o mně už někdy psal, že?“ Jenom přikývla, a pak zabořila hlavu mezi kolena.
„Vážně, slečno. George byl správný chlap, nejlepší, kterého jsem znal. Když se dostali s jednotkou na hradby, mužům se zvedla morálka. Zachránil mi život, a ne jednou.“
„Bylo to nejlepší bratr,“ zafňukala. „Teddy se rozhodl, že taky narukuje. Je mu patnáct! Tobiah je ještě pořád dost mladý… ale mám strach, že mě tahle válka postupně připraví o všechny, co mám ráda.“
Rymer ji vzal okolo ramen. „Bude to zas dobré.“ Zamumlal. „Musíte teď myslet na jeho ženu a maličké. Budou potřebovat nějakou oporu.“
Vážně přikývla. Ano, když už nic jiného, bude silná pro Ondine a to maličké. Musí. Je teď nejstarší z dětí, musí se chovat zodpovědně. Přijala od Rymera kapesník a otřela si tváře. Tiše poděkovala, a pomalu vstala, ruce zaťaté v pěst.
„Teď se tím zabývat nebudu,“ zašeptala. „Na to je čas zítra…“ Ohlédla se po mladém kapitánovi se slabým úsměvem. „Mockrát děkuju, kapitáne. A omlouvám se za nevhodné chování. Pokusím se chovat tak, aby na mne byl Georgie hrdý.“
Rymer zasalutoval, a pak jí vysekl hlubokou poklonu. „Doufám, že vás uvidím na zítřejším plese. Jeho Milost, princ Velšský, ji pořádá na počest padlých hrdinů u Badajoz.“
Tara se ušklíbla, a jen přikývla.
O maškarním plese jako pietní akci si myslela své. Ale očekávalo se, že rodina Murthoughova se bude účastnit. Přece jen byl jejich syn hrdinou bitvy o Badajoz!

Ne poprvé se octla v kočáru sedíce mezi matkou a lady Simmersonovou, a i tentokrát se proklínala. Spíše proklínala matku – kostým, do kterého ji navlékla, jakkoliv byl krásný, byl hluboce nevhodný pro takovouhle příležitost.
S vlasy vyčesanými vysoko na temeni, a zdobenými drobnými řetízky perliček, skutečně vypadala jako nymfa. Šaty v lehce mechové, tyrkysové a mořsky modré celý výjev jen podtrhovaly. Ty šaty by se jí kdykoliv jindy dokonce i líbily, kdyby si teď nepřišla až neskutečně vulgárně, nikoliv pietně.
Ondine na protější sedačce se ustaraně mračila, a rukama si objímala rostoucí bříško. Černou si od lady Simmersonové – která zvolila kostým Titánie (a Tara doufala, že lord Simmerson přijde s oslí hlavou) – nenechala vymluvit. Rezolutně prohlásila, že má zármutek, a nikde nebude lidem pro smích a pomluvy.
Od toho tam bude paní Sharpová.
Tara ani při té zmínce nezvedla hlavu.
Všichni to věděli – celý Londýn. Zatímco její manžel, major Sharpe, bojoval v bitvě o Badajoz, jeho povedená ženuška se sbalila a utekla se všemi jeho penězi. V Londýně se pak začala ukazovat s lordem Rossendalem, nechvalně známým karbaníkem, a vesele utrácela manželovy peníze.
Samozřejmě se povídalo, že ti dva spolu mají poměr.
Taře to bylo jedno. Jestli tam ta hloupoučká husa bude, tak ať. Měla jiné věci na práci, než pomlouvat ji, nebo jejího manžela. Naběhl si sám, když si ji vzal.
Dál zírala do deštivého podvečera za okny kočáru a nechávala se unášet na vlně vzpomínek na doby, kdy byl její bratr ještě živý.
Když kočár zastavil, zas jen trhla hlavou. Počkala, až jí otevřou dveře, a schovaná pod deštníkem zamířila za matkou a lady Simmersonovou, Ondine v těsném závěsu za nimi.
Předala pozvánky muži stojícímu u vchodu, a horečně přemýšlela, jestli byl bledý jen proto, že byl nalíčený, nebo to byl upír. Slyšela toho o nich spoustu, ale byly to spíš jen klepy než něco, co by mohla dosvědčit. Asi se londýnské smetánce vyhýbali, nebo se nepohybovala ve správných kruzích. Buď jak buď, netoužila se s nimi příliš setkávat. Ne dneska, ne jindy.
U sluhy odložila pláštík a zamířila do davu, ruku v ruce s Ondine, aby jí byla oporou, kdyby bylo třeba.
Sál hýřil barvami a zajímavými maskami. Vypadalo to spíš jak masopustní rej, nikoliv pietní hostina. Proplétaly se davem a sem tam prohodily s někým pár vět ze slušnosti. Ondine vypadala bledá a unavená, Tara se snažila usmívat. V davu tolikrát zahlédla zelenou uniformu. Poprvé byla jak na trní, než si uvědomila, že několik lidí dostalo ten samý nápad – tedy odít se na chvíli do Sharpovy kůže. Těm břichatým to vážně vycházelo.
Každý, kdo byl pozván, dostal seznam hostí i s jejich maskami, to aby se všichni poznali – Tara pak v tomhle hemžení neviděla žádný smysl, ale Princ Velšský byl… zvláštní v těchto rozhodnutích.
Hudba hrála živě a svižně, a z vzdáleného konce sálu bylo slyšet vysoký smích Jeho Milosti, Prince. V davu také zahlédla císařského orla. Sharpova orla, připomněla si.
George jí psal o bitvě u Talavery. O tom, jak Sharpe a jeho muži ukradli orla přímo ze středu francouzského regimentu. Najednou zatoužila podívat se na něj zblízka. Ikonu a modlu pro všechny vojáky. Důkaz toho, jak odvážný může muž být, když má správnou motivaci.
Podvědomě stiskla Ondine ruku, a dívka se na ni mdle usmála. „Není mi dobře,“ zašeptala, když minuly několik matron, které jí nutně chtěly sdělit jak hluboce s ní soucítí. Tara si už před tím všimla otevřených pokojů pro ty, kteří by chtěli více soukromí, nebo se více nadechnout vzduchu.
Popadla svou švagrovou za paži, a přitáhla si ji těsněji k sobě. Začala se prodírat davem, a zamířila si to k terase. Bylo tam několik divanů, kde si mohla Ondine v klidu odpočinout.
Když se zadívala na velké hodiny nad schody, uvědomila si, že v davu těl strávily více než dvě hodiny.
„Půjdeme tě posadit, Ondine!“ prohlásila rezolutně. „Čerstvý vzduch ti udělá dobře, a přinesu ti něco studeného k pití.
K čertu, vůbec to nebyl dobrý nápad, měla jsi zůstat doma.“
Ondine se jen mdle usmála. „Jsi na mě tak hodná, a já ti přidělávám takové starosti.“
Tara se jen zamračila. „Nesmysl, Ondine!“ vyhrkl, a loktem strčila do jakéhosi břichatého Puka, který jí stál v cestě. „Jednou jsi moje rodina, tak se o tebe postarám! George by to tak chtěl!“ prohlásila rezolutně, a dál se tlačila davem, který je ztrhával zpátky.
Když se konečně probojovaly ke dveřím prostorného pokoje, Tara si oddechla. Usadila pobledlou švagrovou na divan a rázně vykročila k vysokým oknům vedoucím na terasu, aby vpustila do místnosti vzduch.
Ta už ale byla otevřená, a jak se zdálo, na terase právě probíhala ostrá výměna názorů. Tara se na malou chvilku zastavila, a poslouchala. Nehryzalo ji ani náhodou svědomí, že dělá něco, co se nesluší. Obzvláště potom, co zaslechla Sharpovo jméno, a ženský hlas, který spolehlivě identifikovala jako Jane Gibbonsovou. Tedy Sharpovou…
Hodlala vstoupit na scénu právě v ten moment, kdy ten slaboduchý klučík lord Rossendale přísahal, že Sharpa zabije. Nemohla se ubránit úšklebku, který jí z tváře nezmizel ani po tom, co nahlas pozdravila, a oba se po ní otočili, jakoby je zasáhla kulka.
Tara nasadila překvapený výraz, a pak s otevřenou náručí zamířila k plavovlásce v přehnaně zdobeném kostýmu, který určit nemohla. „Jane,“ zvolala radostně. „Jane Gibbons…oh, promiň, drahoušku. Ty mě nepoznáváš? Jsem Tara. Tara Murthough, cestovaly jsme spolu do Španělska, vzpomínáš?“
Žena jen zamrkala, a pak si s Tarou vyměnila pár vzdušných polibků. „Jistě…Jistě že vzpomínám,“ vykoktala nervózně a začala si uhlazovat šaty. „Ty…ty jsi…. Och, bože…Jistě… Tvůj bratr velel Ztracené naději, že?“ Objala ji a pevně zmáčkla.
„Drahá, je mi to tak moc líto,“ prohlásila, a přiryla si ústa kapesníčkem v hraném vzlyku. „Byli tak dobří přátelé s mým manželem. Byl to dobrý muž.“
Tara potlačila znechucený škleb, a přikývla. Ta ženská se ale vážně neuměla přetvařovat. Nebo si myslela, že jí na to skočí. Buď jak buď, Tara měla chuť ji trošku potrápit – nebylo to snad proto, že by se v ní vzedmula nějaká lítost pro jejího manžela. Spíše z čisté zlomyslnosti, aby jí ukázala, jak je nestydaté se tady potulovat s milencem, když její manžel vybojoval Anglii slavné vítězství.
Už jenom to, že tu byla, vrhalo špatné světlo na památku mužů, kvůli kterým se tu všichni (nebo skoro všichni) sešli.
Pousmála se a složila ruce na prsou. „Slyšela jsem,“ pronesla tiše, a koutkem oka pozorovala lorda Rossendala, „že jsi prý odešla od toho hrozného chlapa.“ Zakroutila hlavou a teatrálně si povzdechla. „Drahoušku, to byl vážně tak strašný? Já chápu, že byl okouzlující, ale…“ Udělala dramatickou pauzu, během které Jane zbledla, pak zesinala, a začala lapat po dechu.
Rossendale k ní přiskočil a popadl ji kolem pasu, přičemž si změřil druhou ženu rozezleným pohledem. „Vůbec nevíte, co povídáte,“ vyštěkl. „On…on… On ji bil, byl na ni hrubý a sprostý. Ten chlap v sobě nemá kouska cti ani slušného vychování! Co se do toho vůbec pletete?“
Tara se zašklebila a vrazila ruce v bok. „Já se nepletu, věřte mi,“ ucedila. „Já ne. Ale celý sál plný lidí ano. Já z ostudy kabát mít nebudu.“
Jane znovu zbělala, a podlomily se jí kolena. Rossendale ji jen tak tak chytil, aby se neskácela k zemi. Tara si jen povzdechla: „Na druhé straně je prázdný pokoj,“ utrousila. „Měl byste ji tam odnést.“
Na jeho protesty, proč ne do tohohle pokoje, ho vypoklonkovala jen nesmlouvavým pohledem a prstem, který ukazoval ze dveří. To tak, ještě aby tu strašnou ženskou nechala s Ondine! To ani náhodou.
Vzteky se otřásla. Strašná ženská! Kdyby věřila alespoň polovině toho, co o svém muži trousila, byla by si jistá, že to bylo zasloužené. Jenže k tomu, co občas George psal, to nesedělo. Stále ještě byla skálopevně přesvědčená, že Sharpe je neurvalé hovado, ale ne někdo, kdo by bil ženu (pokud tedy nepočítala sebe, ale byla si jistá, že v jejím případě by pan Sharpe prostě udělal výjimku.)
Opřela se na chvíli o zábradlí, a pousmála se. Jistě že si tenkrát zasloužila pár facek, ale nedostala je. Což ho šlechtilo. Zachránil Georgovi život u Talavery. A odnesl ho z hradeb Badajozu.
Pokývala hlavou… Myslela na něj čím dál častěji. Chtěla by s ním promluvit – jestli bratr před smrtí něco nevzkázal Ondine nebo jí…
„Ale že jste jí to dala!“ ozvalo se odkudsi zprava, kde vysoké túje házely na balkon hluboký stín. Tara vyjekla a prudce ustoupila.
Tmou se blýskl široký úsměv, a hned pak stříbrné knoflíky vycházkové uniformy. A za ní hned pobavené tmavé oči v opáleném obličeji. Tara přimhouřila oči a dlouhána si pořádně prohlédla. Pak se jí srdce na kratičký okamžik zastavilo, než poplašeně poskočilo.
„Pane Harpere,“ vyhrkla překvapeně, a kvapně zamířila k němu. „Co tady děláte?“ ptala se. Bože, stýskalo se jí po tom irském hromotlukovi.
Harper se znovu zazubil a tichounce hvízdnul. Zašustily větve, a vedle Harpera se objevily dvě další postavy, které si Tara matně pamatovala.
„Pan Hagman,“ ukázala na pohublého muže s tmavými vlasy po ramena. „A pan…Harris, je to tak?“ obrátila se na muže s ryšavými kadeřemi a brýlemi na nose. Oba s úsměvem přikývli.
Zarazila ruce v bok a zakroutila hlavou. „Vy jste tady, pan Harper je tady, to znamená…“ Nasucho polkla a pokřižovala se. Věděla z Georgových dopisů, že Chosen men bez svého velitele jen tak nikam nechodí. Obzvláště na plesy šlechty, kde neměli co dělat.
„Když vás tu najdou, budete mít strašné problémy,“ řekla potichu. „Co se děje, že jste se škrábali po stromech až sem.“
Harper se podrbal na bradě, až to zapraštělo, a pak rozhodil ruce. „To máte tak, slečinko,“ prohlásil nejistě. „Někdo dal vědět majorovi, že jeho žena tu dneska bude. Byli jsme na Horseguards doplnit stavy regimentu, a přišel mu dopis. Já sem ho neviděl, ale tudle Harris jo,“ kývl na mladšího muže, „a ono ho to strašně rozčílilo.“
„Kdo by se divil,“ utrousil Hagman a pokýval ještě hlavou, aby svým slovům dodal váhu.
Harper krátce přikývl, a pak se zas otočil na Taru. „Mysleli jsem, že na něj dáme pozor,“ pokračoval. „Prej že toho parchanta Rossendala rozpáře! Jenže nás tam nepustěj… Tak jsem myslel… Váš bratr sliboval, že na něj dohlídne, a tak jsem myslel…“
Tara zašermovala rukama. „Zbláznili jste se?“ vyprskla možná hlasitěji, než chtěla, a chvatně se otočila, jestli je někdo neslyšel. Pak se k nim naklonila a zašeptala: „To ani náhodou, ten chlap mě nesnáší – a dlužno dodat, že má důvod. A i kdyby už se mnou mluvil, poslouchat mě nebude. Pane Harpere, přece nevěříte, že by něco takového mohlo vyjít.“
Harris ji vzal jemně za ruku a stiskl. „Madam, vy asi nechápete,“ promluvil naléhavě. „Pokud se major pustí do nějakého souboje, může přijít ještě o hodnost. Nosáč souboje zakázal. A on je tady pořád ve službě.“
Hagman si mírně odkašlal: „A jak jistě víte, lord Rossendale je sice důstojníkem v záloze, ale pořád voják.“
Zkousla si ret. No jistě. Wellington zakázal souboje, a trestem byl soud a degradace. Rossendalovi by to přišlo jen vhod – k těm všem penězům, o které ho s tou nanynkou připravili.
Harper se na ni zadíval, a prohlásil: „Přece si nevezmete na svědomí takovýhle neštěstí!“
Vrhla na něj jedovatý pohled, ale on neustoupil. Jeho přítel potřeboval pomoc, a pokud mu tahle dámička zachrání život, jenom dobře. I když se mu těma šelmovskýma očima snažila propálit díru do hlavy.
Tara potlačila povzdech a zaťala ruce v pěst, aby je po chvíli zas povolila. Měli pravdu! Musela něco udělat, zvláště když to bylo v její moci. A George by tohle jistě nedovolil. A kdyby se Ondine dozvěděla, že měla možnost pomoct nejlepšímu příteli jejího muže, zlomilo by jí to srdce. Nehledě na to, že by Tara měla udělat nějaký dobrý skutek, kterým by napravila své mizerné chování.
A Ondine by se na ni dívala těma velkýma, modrýma očima plnýma zadržovaných slz…
Osud se spikl proti ní!
Poraženecky svěsila hlavu a zabručela: „Jsem v tom s vámi, pánové!“ Harper už už chtěl zavýsknout, ale zarazila ho. „Na oplátku mi ale slíbíte, že budete dělat společnost mé švagrové,“ trhla hlavou směrem ke dveřím. „Matka ji přesvědčila, aby sem jela, a v jejím stavu jí to nedělá dobře.“
Hagman si mírně odkašlal. „Nechci bejt neuctivej, ale todle by ženský v očekávání…však víte…neměly podnikat.“
Tara pokývala hlavou. „Vím, jistě že vím. Chtěla jsem ji ušetřit toho, že bude dokolečka poslouchat o tom, jaký byl George hrdina a...“
Harper ji zarazil uprostřed věty pohybem ruky, a vážně přikývl. „Tuhle s chlapci se o madam postaráme,“ pronesl slavnostně. „Harris je vzdělanej chlap, určitě bude vědět, co si s ní povídat.
Slečinko, budu tady, kdyby hořelo…no, však vy víte.“
Věděla. Moc dobře. Jenom neklidně přikývla, a zamířila do pokoje, kde se krátce posadila k Ondine, a vše jí vylíčila. Žena se jen otočila do dveřím, a pokynula vojákům, aby si k ní přisedli. Byli z ní celí nesví, žmoulaje čepice v rukou.
Ale Tara se nebála, že by řeč vázla. Ondine byla stvoření, které si musel zamilovat každý, a hovořit s ní bylo velmi jednoduché. Byla až příliš hodná pro tenhle svět.
Pomalu vstala, a zamířila pryč.
Sál byl přeplněn lidmi, a vzduch by vydýchaný. Tara stála ve dveřích a rozhlížela se po lidech. Odvahu…
Ohlédla se zpět do pokoje. Chtěla se ještě zeptat, v jaké masce vlastně Sharpe přišel, ale pak se sama sobě musela zasmát. Znovu se rozhlédla po davu – po všech těch zelených uniformách 95. pěšího pluku.
Není nic jednoduššího, než se schovat tak, že půjde sám za sebe.
Sharpe byl po čertech chytrý chlap, George to o něm s oblibou tvrdíval.
Tara si vzala od sloužícího skleničku Portského, a obrátila ji do sebe. Pak pro jistotu ještě dvě. Propletla se kolem tancechtivých dívek, vypila další sklenku, a pak si to zamířila směrem k trojici břichatých „Sharpů“ stojících u dveří vedoucích na zahradu. Minula je, valčíkovým krokem proplula skupinu shakespearosvkých postav, která ji odnesla až na konec sálu, a pak zamířila k další terase.
To už v sobě měla skoro šestou sklenku Portského, a podle toho měla červené tváře. S úsměvem si připomněla moment, kdy je matka načapala, jak s Georgem upíjejí otcovo nejlepší víno. Hlavu měla obdobně lehkou, jako tehdy, a na tváři se jí usadil obdobně pobavený výraz.
Na chvíli se zastavila i v zahradě, než po skoro hodině konečně našla, co hledala. Stál opřený o sloup, v ruce drtil sklenku, a podmračeně pozoroval tančící páry, jakoby někoho vyhlížel. Tara si moc dobře všimla, že Jane s Rossendalem jsou v kole, ale Sharpe evidentně ještě ne.
Posunula si škrabošku na tvář, a rychle se propletla davem. Na malou chvíli se ještě zastavila před ohromným zrcadlem a stáhla si živůtek šatů ještě o kousek níž. Zazubila se na sebe a zamrkala. Přišla si komicky – ale lady Simmersonová říkala, že tohle muži rádi, třeba to bude fungovat.
„Hej, vojáku,“ zavolala na něj, když byla na dosah. Koketně pohodila hlavou a pousmála se. „Zatancuj si se mnou.“
Změřil si ji pohledem, a pak odfrkl: „Já netancuju.“
Věnovala mu další široký úsměv a naklonila se k němu, i když to znamenalo postavit se na špičky, a jí dělalo problémy udržet rovnováhu. „Netancujete?“ zeptala se rozpustile. „Nebo to neumíte?“
Ohlédl se po ní, čelisti pevně zaťaté, jak už to u něj před tím viděla. „Nechci,“ odsekl. Zůstal na ni zírat jen o malou chvíli déle, než by čekala, pak se narovnal a odkašlal si. „Když dovolíte, madam,“ pronesl formálně, a srazil paty v pozdravu chystaje se odejít.
Tara se ale nedala odbít. Rychle se ho chytila za paži a káravě pronesla: „Kdepak, pane. Dal jste mi košem, tak mě teď musíte bavit.“
Otráveně se na ni podíval, ale jen nevinně mrkla a zamířila si to s ním v závěsu směrem od tanečního parketu.
„Ne vám asi nic neříká, že, madam?“ ucedil směrem k ní a povytáhl obočí. Věnovala mu okouzlující úsměv a zatřásla hlavou, takže se jí jedna z kadeří uvolnila a spadla na šíji (což byl další ze zaručených triků lady Simmersonové, jak prý muže donutit dělat, co žena chce). „Neříká,“ přisvědčila. „Ale to proto, že jste tady ten nejhezčí Sharpe, a já jsem si slíbila, už když jsem vás poprvé uviděla, že s vámi strávím nějakou chvilku.“
Měla co dělat, aby se sama sobě nezačala smát. Nejen že nehorázně lhala, ale ještě při tom koketně pomrkávala a pohazovala hlavou.
Pustil ji, divže neupadla a pak se otočil. „Dámo, já ale o tohle nemám zájem,“ vyštěkl. „Mám tady…“
„Problém na řešení,“ přerušila ho lakonicky. „Já vím.“ Nervózně si přešlápla, a pak si povzdechla. „Chtěla jsem vás toho jenom ušetřit,“ řekla tichounce, a pak ukázala do davu. „Ani jeden z nich za to totiž nestojí, majore. Ne za problémy, které byste potom měl.“
Naklonil hlavu na stranu, a pak se začal smát. „Mohl jsem si myslet, že mě znáte,“ odtušil.
Tara polkla. Znám… A docela dost dobře.
„Odkud?“ zahřímal.
„Z novin,“ zalhala. „Nosíte palaš zavěšený na červené šerpě po indickém způsobu, nikdo jiný to tady nemá. A…máte prošoupané rukávy na loktech, i když je to evidentně vycházková uniforma,“ vyhrkla a ukázala na jeho paži. „A…nejste zvyklý nosit naškrobený límeček. Neustále si za něj popotahujete. Každý, kdo čte Herald ví, že major Sharpe ho nenosí.“
Přimhouřil oči a sklonil se nad ni, což zapříčinilo, že se Taře zrychlil tep. „Jak víte, že jsem pravý Sharpe?“ otázal se, a poklepal si rukou na škrabošku na tváři.
Protože vás prostě poznám…
Přešlápla a znovu zamrkala. „Já…hádám, že pravý major Sharpe by se neobtěžoval s kostýmem,“ zamumlala. Viděla, jak povytáhl obočí, zřejmě nepřesvědčený jejím argumentem. Tak vytáhla pádnější argument. Vytáhla se na špičky a prsty se opatrně dotkla jeho pravé líce.
„Jizva…“ zamumlala, divže se nezajíkla. „Pravý Sharpe má jizvu na líci. Všichni to vědí.“
Rozhodil rukama v poraženeckém gestu, a povytáhl koutek úst. „Máte mě, dámo,“ prohlásil zpola pobaveně. „Teď, když dovolíte…“
„Nedovolím!“ odsekla a popadla ho za paži. „Protože máte ve tváři napsaný pěkný průšvih, a já bych nepřenesla přes srdce, že bych vám dovolila to udělat.“ Překvapivě velkou silou v drobných rukou zatáhla, a s ním v závěsu zamířila davem na druhou stranu sálu – tedy co nejdál od těch dvou lumpů.
Nenapadlo ji ovšem, že její společník nehodlá ani za mák spolupracovat a v momentě, kdy natáhla krok se zarazí. S překvapením zakopla o vlastní sukni a s heknutím se svalila na zem jako žok. Vztekle začala klít a švihla po něm pohledem.

Poèet pøíspìvkù : 165 Join date : 25. 03. 10

Druhé setkání - ČÁST II.

Londýn, 1812

Major Sharpe vážně nečekal, že dnešní večer nabere takovéhle obrátky. Nejdřív strávil hodinu kličkováním v londýnských uličkách, aby zmizel z dohledu Patovi a chlapům, pak se stihl pěkně zostra pohádat s lokajem u vchodu, který ho odmítal pustit dovnitř. Naštěstí ho lord Ancroft, jeho starý známý, zachránil a zaručil se za něj. Snesl by i klepy, které se mu nesly za zády sotva vstoupil do sálu. Snesl by i soucitné poplácávání po rameni od ostatních důstojníků. Snesl by dnes cokoliv, jen ne pohled na jeho nestydatou ženušku, která z těch roztomile našpulených rtíků vypouštěla jeden výmysl za druhým, a připíjela si na to s tím parchantem vínem placeným z jeho peněz.
A pak, k jeho nevelkému nadšení se na něj pověsila ta holka. Malé, kouzelné stvořeníčko s kaštanovými loknami koketně spuštěnými okolo tváře, tělem až by jeden zaplakal, a výstřihem, ve kterém by se momentálně každý voják rád a zcela dobrovolně utopil.
Tohle stvoření bohužel bylo příliš obeznámeno s jeho životem, a vzalo si do hlavy, že mu ho svou umíněnou přítomností bude ještě ztrpčovat. Dámička evidentně měla pocit, že mu nutně musí pomoct, a rozhodla se to udělat na druhé straně sálu. Netušil, kde se v těch drobných ručkách sebralo tolik síly, ale když ho pevně sevřela za zápěstí, Sharpe překvapeně zamrkal, pak jen zapřel paty do podlahy, a dívka s heknutím spadla na zadek. Vztekle se po něm ohlédla a zaklela jako dlaždič. Povytáhl obočí a ušklíbl se. Z něj si nikdo dobrý den vážně dělat nebude!
„Hovado!“ vypustilo to hezounké stvoření z úst, a blýsklo po něm kočičím pohledem.
Major překvapeně povytáhl koutek úst a smířlivě k ní natáhl ruku. Vztekle se po něm ohnala a vyjekla: „Já sama!“ Uraženě se začala škrábat na nohy a třít si postižená místa rukama za doprovodu vzteklého mumlání.
„Hovado neurvalý…já blbá…k čertu s tím!“ mlela rozčileně a švihala po něm vzteklými pohledy jako uražené dítě hází kamínky na cestě. Ani si nevšimla, jak se kolem nich lidé začali udiveně otáčet a hodnotit je kritickými pohledy.
„Dáma jenom zakopla,“ sdělil okolo stojícím Sharpe blahosklonně a mávl rukou, jako když se nic neděje. Pak vzal dámičku kolem ramen, a dostatečně nahlas oznámil, že ji odvede na vzduch. Znovu po něm vztekle loupla těma kočičíma očima, a zcela bezostyšně mu oznámila, že je sprosťák. Sevřel ji o něco pevněji, až vyjekla, aby jí dal najevo, že by měla mlčet. Přimhouřila oči a vyplázla na něj jazyk.
To už s ní ale smýkl na terasu vedoucí do zahrady. Překvapeně se zapotácela a skončila zadkem zcela nedůstojně vězet v okrasném keři, odkud se ne a ne vyhrabat. Nakonec spustila spršku nadávek, a on se jenom začal smát.
„To už by snad stačilo, ne?“ řekl nakonec a pomohl jí na nohy. „Vůbec vám to nesluší.“
Nafoukla tváře jako žába a našpulila rty. Evidentně se chystala k dalšímu přívalu nadávek, na což major neměl náladu. Pak přimhouřil oči a naklonil se k ní. Dívka ztuhla a zalapala po dechu.
„Já vás znám…“ prohlásil nakonec, ale vyznělo to spíš jako otázka.
O krok ustoupila a zašermovala rukama. „To je… hloupost…No vážně!“ Nervózně se zasmála a popotáhla si šaty tak prudce, že hrozilo, že si prohloubí už tak skandální živůtek. „Kde bychom se…ech…setkali? Vypadám, že jsem někdy byla…já nevím… mimo Anglii?“
Její slovník tomu rozhodně napovídal. A Sharpovi blesklo hlavou, že tyhle její nadávky už jednou někde slyšel.
„Já vás znám,“ řekl znovu. Udělal krok k ní a popadl ji za zápěstí. Viděl, jak nasucho polkla a na čele jí vyrazily kapky potu. V očích se jí zračila panika a upřímné zděšení.
„No ano!“
Dámička se pokusila o kroku ustoupit, a když ji nepustil, spustila nanovo o neurvalých hovadech, protivných pitomcích a paličatých, dřevěných vojáčcích. Vztekle mu bušila do prsou a koulela těma šelmovskýma očima. A Sharpovi to náhle došlo.
Zacloumal s tou malou potvorou a poručil: „Tak dost!“ Vyděšeně vyjekla, když ji sevřel až to zabolelo, a on si ji rychle vtáhl do náručí.
Proč ji nepoznal? Nikdo, koho kdy potkal, neměl takové kočičí jako ona. Ani tak prořízlou pusu. Dobrý Bože!
„Je mi vaší ztráty líto…“ zašeptal. Vzlykla, a pak na něj vrhla umíněný pohled.
„Jak jste mě poznal?“ sykla popuzeně. Ze svého místa se ale nepohnula. Sharpe si uvědomil, že mu zaťala prsty do kabátce a plnou vahou se do něj opřela. Pousmál se.
„Jak bych mohl zapomenout na váš libozvučný hlásek, drahá?“ utrousil jedovatě.
Kousla se do rtu a lehce se zamračila. Zadívala se mu kamsi do hrudi a povzdechla si: „To se vážně moc nevydařilo!“
Znovu se usmál. Palcem jí nadzvedl škrabošku a donutil ji podívat se na ni. „Co to u všech čertů vyvádíte, Taro? Být to někdo jiný, tak…“ Nechal konec věty viset ve vzduchu a ona překvapeně rozšířila oči. Pak sebou překvapeně cukla, a on ji z objetí pustil.
„Vy jste se zbláznil!“ vyštěkla. „Vy…vážně… Ježíši! Myslíte si, že jsem si jen tak šla zaflirtovat s prvním vojákem, kterého uvidím?“
„Vypadalo to tak,“ odtušil a založil ruce na prsou.
Zrudla až po výstřih šatů a vydechla. „Vy…vy si myslíte, že potom co… co…“ Vztekle zavyla a zrudla ještě víc. „Já tu na vás dávám pozor. Jsem v rodině další na řade, když George… George…“ Náhle se zarazila uprostřed věty a chvatně si otřela oči rukávem. Vypadala najednou o půl hlavy menší, to jak se jí ramena zhroutila do sebe. Unaveně si povzdechla, stáhla z hlavy škrabošku a vztekle ji odhodila do kouta. Vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče.
Sharpe nejistě přešlápl. S plačícími ženami neměl žádné zkušenosti. Jane často a ráda plakala, ale to byla hysterická ženská. Tara Murthoughová, kterou si on pamatoval, o které mu George vyprávěl, ta si nezoufala tak lehko. Jenže ta Tara o nikoho nepřišla. Ta před ním ztratila milovaného bratra.
„Hlavně neplačte,“ zamumlal. „S plačícími ženami to neumím,“ přiznal.

Tara zvedla hlavu a skoro se kousla do rtu, aby se nezačala smát. Tak velký Richard Sharpe také umí vypadat bezmocně. K čertu, skoro měla chuť se vážně rozbrečet, jen aby ho mohla potrápit. Jenom malinko, aby viděla, jak zareaguje. V jednu chvíli si pak za to přišla provinile, jenom docela maličko.
„Nehodlám brečet,“ utrousila uštěpačně a nakopla neviditelný kámen před sebou. „George by mi vynadal, kdyby věděl, že si zoufám.“
Že si zoufám veřejně. Že bych se nejraději teď zpila do němoty, abych nemusela myslet na to, že se musím postarat o Ondine a to malé, co přijde. Donutit bratry, aby vzali rozum do hrsti a nechtěli narukovat. Stát při matce a otci jako jejich nejstarší a nejrozumnější.
„Ne, já nehodlám brečet, majore,“ pronesla odhodlaně a dlouze se na něj zadívala. Stáhl z tváře škrabošku a věnoval jí povzbudivý úsměv jakoby s jejím prohlášením souhlasil. Na maličkou chvilku zadržela dech – byl vždycky tak po čertech pěkný?
Rychle si otřela zpocené dlaně do šatů a nervózně se zahihňala. Přišla si najednou hloupě, že se chovala jako husa, a vydávala se za někoho jiného. Vlastně… ne, jenom se nepředstavila, protože měla strach, že ji vztekle odbude. Ale on jí to ani nevyčetl, i když by na to měl právo, a to ji mile překvapilo. Chtěla ještě něco dodat, ale místo toho zrudla pod jeho hodnotícím pohledem až po kořínky vlasů, a s narůstající panikou si začala uvědomovat ten strašlivě hluboký živůtek, tenounkou látku hedvábných šatů a vínem zčervenalé tváře.
„Vyrostla jste,“ podotkl jakoby mimochodem, a ona se pousmála.
Na těch správných místech, dodal si v duchu pobaveně. To stvoření před třemi lety, které držel potlučené v náručí, bylo štíhlé, hezounké děvčátko. Tara před ním byla dospělá žena a věděla moc dobře o svých přednostech, a jak je využít. Sharpe nasucho polkl, když si to uvědomil, a bezděčně si přejel po tváři.
Věnovala mu další zdrženlivý úsměv a usadila se na mramorovou zídku terasy. V těsných šatech to chtělo tři pokusy, než se tam konečně ne příliš důstojně vyškrábala, a začala klátit nohama. Uhladila si záhyby šatů, způsobně složila ruce do klína a obrátila k němu hlavu. Ve tváři jí pohrával pobavený výraz, jedno obočí vysoko zdvižené.
„No, majore,“ prohlásila nakonec lišácky, „hodláte mi pořád ještě dát košem? Teď, když víte, kdo je za maskou? Vím, že jsem na vás tehdy ve Španělsku neudělala moc dobrý dojem.“
Opřel se vedle ní a zadíval se do osvícené zahrady. Dav pestře oděných masek se v nadnesené náladě bavil v krytém altánku. Uprostřed parketu se ve waltzových krůčcích vznášela plavovláska v kostýmu anděla a když se smála, znělo to jako cinkot skla.
Zamračil se. Tohle nebyl zrovna druh zábavy, který se hodil k uctění památky mrtvých. Když se obrátil k Taře, mračila se také. Vypadalo to, že nad něčím usilovně přemýšlí.
„Neodpověděl jste mi,“ zamumlala. Naklonila hlavu na stranu a další z loken jí sklouzla po šíji až do výstřihu. Pohybem ruky ji odhodila, stejně jako ty ostatní, co se jí houpaly okolo tváře. Sharpe už podruhé tenhle večer naprázdno polkl. Zhluboka se nadechl a donutil se nemyslet na věci, které ho momentálně zaměstnávaly víc, než problém, který sem přišel vyřešit.
„Víte, proč jsem tu?“ zeptal se zasmušile.
Povážlivě se zhoupla a pak seskočila vedle něj. Vytáhla se na špičky, aby se k němu nahnula, a zamumlala: „Vím!“ Zavoněla po jablcích a skořici.
„A nemůžu vám dovolit udělat nějakou blbost,“ pokračovala. „Protože Nosáč souboje mezi důstojníky zakázal.“
Zaťal čelisti a vztekle vydechl. Jak by ho mohla pochopit? „Má moje peníze!“ zavrčel. Ve světle lampionů viděla, jak mu na krku zatepala žilka a celé tělo se mu napjalo.
„A vaši ženu,“ podotkla jemně.
Rozezleně zmáčkl škrabošku v dlani a mrštil s ní o zem. „Tu ať si nechá!“ ucedil, a Taře se v podbřišku rozlil podivný pocit úlevy. Oddechla si, že už tu husu nechce.
Opatrně ho vzala za rameno a obrátila k sobě. „Tak to nechte být, majore. Přece si kvůli nim nezkazíte kariéru.“ Nechápavě se po ní zadíval. Nechápala ho, vůbec ho nechápala. Vzal ji za ruce a pevně ji stiskl.
„Vy nerozumíte. Tady jde o mou čest. Zabiju ho!“ Jak prosté. Půjde, a udělá to. A bude konec.
Byl tak pevně rozhodnutý to udělat, až ji to překvapilo. Malicherní muži a jejich uražená čest! Cožpak nechápal, že si tím kope hrob? Ani náhodou nevěřila, že by byl Rossendale lepším šermířem nebo střelcem než Sharpe, to by ji v životě ani nenapadlo. Ale přišel by o hodnost; o to těžce vydobyté postavení mezi důstojníky, kterého si tak cenil.
Tara unaveně vydechla a svraštila čelo.
To nemohla dopustit. Slíbila to Harperovi. Slíbila to sama sobě…
A George by jí neodpustil, kdyby nechala jeho přítele udělat něco, co by ho úplně zničilo. Ona by si to neodpustila!
Ten paličatý chlap si to našlápl rovnou do vosího hnízda. Když zabije Rossendala uprostřed sálu plného svědků, může si být jistý, že ho vojenský soud nejen zbaví hodnosti, ale pro jistotu také pověsí. A ta husa Jane by z toho těžila – Sharpova pověst by byla už navždycky pošpiněna, a ona by ještě měla právo na bolestný vdovský důchod.
Vztekle si odfrkla. To ne, tu radost jí neudělá!
Horečně zauvažovala co dělat. Mohla by omdlít, ženy dost často omdlévají, když jsou ve vypjatých situacích. Zamračila se. Jane jistě dost často omdlévala. Často a ráda, aby dosáhla svého. Zavrtěla hlavou – tak takhle ne!
Co by udělal George?
Ušklíbla se. No jistě, George by mu jednu vrazil. Vždycky říkal, že chlapovi musíš vrazit pár facek, aby přišel k rozumu. Sevřela ruce v pěst a znovu zavrtěla hlavou.
Tohle také nepůjde. Vždyť by spíš ublížila sobě. Nedělala si iluze – George ji sice učil boxovat, ale spíš z legrace. Na Sharpa by to nestačilo ani náhodou.
Zkousla si ret. Díval se na ni, jakoby čekal, že mu dá svolení k odchodu.
Nejdůležitější zbraní každé ženy je umění donutit muže nemyslet na nic jiného než na ni.
Slyšela hlas lady Simmersonové jakoby to bylo včera ne před třemi lety, kdy jí během cesty do Španělska udílela životně důležité rady o mužích. Seděla ve své ohromné sukni a potutelně se usmívala za vějířem.
Když přemlouvání selže, říkala a pomrkávala při tom malými očky v kulatém obličeji, přemlouvej beze slov. Na to muži slyší!
Tara v duchu té strašné ženské poděkovala. Nadechla se, aby si dodala odvahy, a pak raději ještě jednou a pořádně zhluboka. Opatrně vymanila ruce z jeho dlaní a pousmála se.
Najednou všechno bylo tak jednoduché. Nádech a výdech, odvahu a pevná kolena. Milovala hry – a tohle bude jedna z nich. Další z těch, ve které bude dobrá. Přetvařovat se jí vždycky šlo.
Nádech a výdech…
Půjde to tak, jak ona chce!
Něžně ho vzala za tváře a donutila ho sklonit se k ní. „Já ti to, Richarde, ale nemůžu dovolit,“ zašeptala odhodlaně a vpila se mu do úst.

Sharpe zpozorněl jakmile uslyšel své jméno z jejích úst. To nikdy nevěstilo nic dobrého, když vás žena začala oslovovat křestním jménem. Zvláště tahle vztekající se, paličatá slečinka.
Když ho pak políbila, na malou chvíli se mu zatmělo před očima. Čekal cokoliv, jen ne tohle. Když ji políbil u Talavery, kopala a škrábala jako vzteklá kočka, a najednou se tvářila jako zkušená koketa.
Na malinkou chvilku se od něj odtáhla a na tváři se jí mihl vítězoslavný úsměv.
Ta manipulativní mrcha!
Přimhouřil oči, když pochopil, o co jí jde. Vážně si myslí, že ho dostane tam, kam chce, když párkrát koketně pohodí hlavou, usměje se, políbí ho? Někdo by ji měl vysvětlit, že když hraje takhle vysokou hru, může se spálit.
Zabořil jí ruku do vlasů a prudce ji přitáhl k sobě. Nezmohla se ani na polekané vyjeknutí, když ji znova začal líbat. Sharpe nepochyboval o tom, že Tara byla ve svém věku nezkušené děvče, které si myslí, že ho zmanipuluje. Raději ať jí dá za vyučenou on, než někdo, kdo by si její hloupé hraní spletl s něčím vážnějším.
Zajíkla se a lapala po dechu, kterého jí dopřával jen málo. Z účesu se jí rozsypaly perličky a zazvonily o podlahu. Bezděčně vytřeštila oči, když si uvědomila, že jí rozpletl vlasy, ale přesto se ho pevněji chytila, aby se jí nepodlomila kolena.
Sharpe se v duchu usmál. Tohle je hra pro dva – a ten zkušenější vždy vyhrává.
Ještě jeden krok, a rozmyslí si takovéhle hlouposti nadobro. Ještě jeden krok a vyděsí ji natolik, že od něj uteče, a nebude ho chtít znát.
Vzal ji kolem pasu a vysadil na mramorovou zídku. Další polibek, a přestala protestovat.. Zavřela oči a lehounce zavzdychala. Zaťala mu ruce do opasku a přitáhla ho k sobě.
Voněla po jablkách a skořici, a jemu se zatočila hlava. Musel nabrat vzduch do plic, aby si zachoval chladnou hlavu.
Dotáhnout to do konce…
Přinutit ji, aby si uvědomila, že prohrála a tančí, jak on píská.
Přesunul polibky na hrdlo a ramena, a ona se nervózně ošila. Vzhlédl, a když zachytil její odhodlaný pohled, znejistěl.
Krásná, tak strašně moc krásná…
Začala zápolit s knoflíčky jeho uniformy, a na tváři jí začal pohrávat lenivý úsměv. Uvědomil si, že ztrácí pevnou půdu pod nohama.
Že na celé čáře prohrává s touhle nevinnou dámičkou.
Bůh suď, chtěla to tak!
Stáhl jí šaty z ramen tak prudce, že látka hlasitě zaprotestovala. Přitáhl si ji k sobě a rázem se octl mezi jejími koleny. Když jí zajel rukou pod sukni, překvapeně ho kousla do rtu. Zajíkla se, když ji vzduch zastudil na nahém stehně a zděšeně na něj vytřeštila oči. S uspokojením si pomyslel, že zas až tak odhodlaná evidentně není.
Opatrně palcem přejel po okraji krajkové punčošky, až nahmatal zapínání podvazku. Nesouhlasně vyjekla a pokusila se z jeho sevření vymanit. Když se ji znova pokusil umlčet polibkem, uhnula a vypáčila ze sebe tichounký protest.
„Co se děje?“ zeptal se, skrývaje špatně pobavení nad jejími rostoucími rozpaky. Pokoušela se totiž upravit šaty, ale byla s ním tak propletená, že se jí to vůbec nedařilo.
„Já… já…moje švagrová…“ koktala zmateně a pokoušela se ho od sebe odstrkovat.
Položil jí prst na ústa a umlčel ji dalším polibkem. Tentokrát už do něj zabušila víc, a tak se znovu odtáhl.
„George…“ vydechla překvapeně. Povytáhl obočí.
„George byl můj bratr, to nemůžeme…“
Zvrátil hlavu a začal se z plných plic smát. „Dámo, kdybych nebyl…“
„Major Sharpe?“ ozvalo se za nimi, a Tara ztuhla hrůzou.
Ve dveřích vedoucích na terasu stál lokaj v livreji ohnutý v hluboké úkloně, to aby nebylo vidět, jak se pochechtává.
Sharpe se otočil a dvěma kroky k němu přešel. Sluha vysekl další poklonu a obřadně pronesl: „Jeho Veličenstvo, Princ Velšský vás očekává ve Žlutém salonku za deset minut. Váš doprovod,“ a blýskl okem po Taře, „je vítán.“
Sharpe se díval na jeho vzdalující se záda a hryzal si ret. Audience u Prince…. Jak on nesnášel jednání se všemi těmi navoněnými, břichatými přešlechtěnými papaláši. Dávali mu najevo, že mezi ně nepatří, a Sharpe v těchhle vzácných případech raději volil tatický ústup než čelní útok. No, z tohohle se asi nevyvlékne…
Pak se obrátil k Taře, která celá bílá zírala do dveří. Polkla. Rukama si objala hrdlo a na tváři měla tak upřímně zděšený výraz, že to Sharpa až překvapilo. Seděl na zídce prostovlasá, bílá jako křída, se sukní až neslušně vykasanou do půli stehen, a Sharpe musel dát Patovi za pravdu, že hezčí nohy ještě neviděl.
„Jak… Jak dlouho tam byl?“ zeptala se roztřeseně a ukázala ke dveřím. „Ale ne…taková…ostuda…“
Rychle k ní přešel a začal jí upravovat šaty. Byla zděšená; to opravdu nechtěl. Byl si jistý, že ten chlap byl ve dveřích právě takovou dobu, aby zjistil co možná nejvíc. Zamračil se. Postavil ji na zem, a donutil ji podívat se na něj.
„No tak! Ten lokaj neví, kdo jsi!“ pronesl pevně. „Je tady tma, a… Taro! Podívej se na mě!“
Vzhlédla k němu a zamrkala. „Ztratila jsem botu!“ řekla prostě a nadzvedla si sukni. Sharpe jen zvrátil oči v sloup. Popadl ji za ramena a zacloumal s ní. Pak ji pro jistotu ještě propleskl. Hodila po něm takový pohled, až mu přejel mráz po zádech.
„Vy!“ zabodla mu prst do hrudi. „Vy…“
S úsměvem vydechl. „No konečně!“ utrousil. „Takhle se mi líbíš.“ Rozhlédl se po terase a podal Taře její střevíček. „Obuj se, musíme jít.“
Ustoupila o krok a zašermovala rukama. „Cože? Já? S vámi?“ Polkla a ještě ustoupila. „K Princi Velšskému?“ Aby si uřízla ještě větší ostudu? Prostovlasá, neupravená…
„Já nemůžu…“ pípla.
Srazil obočí u kořene nosu a zakroutil hlavou. Tak najednou se bojí? Byla by ochotná se s ním pomalu vyspat, jen aby ho udržela od jeho cíle, ale když měla hrát divadlo před sálem plným lidí, začne couvat?
Natáhl k ní ruku. „Taro, já tě tam potřebuju,“ pronesl pevně. Tak, a bylo to venku! Zavrtěla hlavou, což ho dopálilo. Hodlá z něj ta holka udělat úplného pitomce a nechat ho prosit?
„No tak?“ zahřímal. „Co je s tebou?“
Ramena se jí otřásla v potlačovaném vzlyku. „Bude z toho ostuda, a otec se na mě bude zlobit,“ zamumlala.
„A co?“ vyhrkl. „Kde je ta odhodlaná a svéhlavá Tara, které je všechno jedno? Která se chová podle sebe a nehledí na to, co si ostatní myslí?“
Vrhla na něj vzteklý pohled. „Nechce, aby z toho její otec měl trápení. Už přišel o syna, kterého mu vzala válka. Neměl by se potýkat s problémy, které mu přivodila jeho dcera tím, že se chová jako coura!“
Sehnula se, aby si zula botu, a pak začala kontrolovat škody, které napáchal na jejím účesu. Ve skutečnosti z něj nezbylo mnoho, a tak vlasy prsty rozpletla. Vytáhla si šaty na ramena a upravila si pomačkaný živůtek.
Sharpe sledoval, jak se pomalu narovnává a nabývá pevnou půdu pod nohama. Její výraz ve tváři byl pořád stejně ustaraný, ale v očích měla odhodlání, které tam před tím nebylo.
Přimhouřila oči a zkoumavě si ho prohlédla. Pak se po něm natáhla a zručně mu začala zapínat uniformu. Pracovala rychle a přesně, pohyby úsporné a krátké. Zapnout rozepnuté knoflíčky, uhladit pomuchlaná ramena, upravit naškrobený límeček, aby neškrtil.
„Proč mě tam chcete? Jste Wellingtonův důstojník, měl byste být na takovéhle radovánky zvyklý,“ ptala se posměšně. Musela od George moc dobře vědět, jak na tom Sharpe s jednáním se šlechtou být.
Narovnal ramena, když mu začala uhlazovat pocuchané střapce na výložkách, a pečlivě sledoval její prsty. Najednou věděl, kde se v ní vzala ta síla – prsty měla zhrublé a klouby odřené. Pomyslel si, že dámy se na tohle musí dívat skrz prsty, jemu to ale imponovalo.
O kousek odstoupila a kritickým okem ho ohodnotila, pak založila ruce na prsou a usmála se. „To je lepší,“ podotkla. „No tak, odpovíte mi?“ vyzývavě pohodila hlavou a zakřenila se.
Vztekle si odfrkl a ucedil: „Narodila jsi se se zlatou lžičkou v puse, já ve stodole. Potřebuju někoho, kdo se umí chovat.“
Tara zvlnila rty ve zlomyslném úsměvu. Sharpe se krátce zasmál a zavrtěl hlavou. „To se ti to hezky poslouchá, co?“ ucedil a založil ruce jako ona. Pobaveně přikývla.
„Ale ty už jsi se stejně rozhodla, že půjdeš se mnou, že?“ pokračoval dál sebevědomě.
Bylo to na ní vidět. To jak narovnala záda a zvedla hlavu. Došlo jí, by se tam mohl potkat s Rossendalem a Jane. A také to, že tím zabije dvě mouchy jednou ranou – bude na něj dávat pozor, a ještě ukáže, že se přes tu "nepříjemnou příhodu" už dávno přenesl.
Zatvářila se kysele a ucedila: „Nemám vás ráda!“
Natáhl po ní ruku a zeširoka se usmál. „Lžeš,“ sdělil jí nevinně, když jeho ruku přijala a zavěsila se do něj. Věnovala mu oslnivý úsměv a zamrkala.
Vyvedl ji z terasy, a na krátkou chvilku se zastavil u zrcadla, kde Tara svůj vzhled ohodnotila jako ucházející. Sebrala ze stolku vějíř, který tam nějaká neopatrná dáma nechala a znovu koketně zamrkala.
„K Jeho Výsosti se nechodí na víc jak deset kroků délky,“ vysvětlovala, když se proplétali davem. „Vojenská úklona stačí, Princ má čestný titul generála, nejspíše mu to bude lichotit.“ Přikývl. „Půjdeme pomalu, přizpůsobujete se tempem mně, nikoliv naopak. Jsem sice váš doprovod, ale jsem dáma.“
Znovu pokýval hlavou a z cesty odstrčil tři pupkaté šlechtice, kteří si bodře připíjeli jim přímo před nosem.
„Když mě budete představovat, tak jako Georgovu sestru. Uvaděč mé jméno oznámí celé společnosti už u dveří,“ pokračovala. „Mluvte v klidu a s čistou hlavou. Odpovídejte krátce – Princ vás prý obdivuje, ale při oficiálních audiencích toho moc slyšet nechce.“
Zamířili po schodech nahoru. Tara rozklepla vějíř a skryla za ním úsměv. „Až nás propustí,“ hlesla, když míjeli další bledé lokaje v livrejích, „ ukloníte se, a pozpátku odejdete na dvacet kroků, než se smíte otočit. A pozor, ať se vám nezamotá šavle mezi nohy!“
Ušklíbl se. Kdo si tohle má pamatovat? Usoudil, že život šlechtice je pěkná fuška, pokud si člověk musí pamatovat tohle všechno.
Tara se zatvářila nanejvýš pobaveně, a zpoza vějíře na něj vyplázla jazyk. „Bude to zábava,“ ujistila ho, a v očích jí čertovsky zajiskřilo.
Sharpe si tím zas až tak jistý nebyl.
Když zastavili ve dveřích salónku, stiskl jí ruku.
„Klid!“ zavelela takřka vojensky. Otočila se na uvaděče a šeptem, skrytá za vějířem, mu sdělila jejich jména. Krátce přikývl a prohodil s ní několik dalších slov. Tara znovu přikývla a věnovala muži oslňující úsměv.
K Sharpově velkému překvapení se ten studený čumák zeširoka zazubil a vysekl jí poklonu. Ať už mu Tara řekla cokoliv, muselo to na něj obrovsky zapůsobit.
„Můžeme?“ mrkla na něj. Stroze přikývl, a polkl.
Dveře před ním se otevřely do velkého sálu lemovaného stovkou tváří. Špalír kolem rudého koberce vedl k malému břichatému mužíkovi s přelíčenou tváří. Sharpe si pomyslel, že s těmi odulými pysky vypadá jako žabák nacpaný v těsném modrém kabátci, který mu sotva obepínal břicho.
Střelil po ní pohledem, ale ona se dívala sebevědomě dopředu. Znovu mu stiskla ruku a vykročila. Jen se octli na červeném koberci, dveře se za nimi zavřeli, a ceremoniář udeřil holí o zem.
„Major Richard Sharpe a lady Tara Murthough, vévodkyně z Ascotu.“